Moudrý András

Já kráčím do hlubokého lesa,

kde na mě mé trápení čeká,

pravda se odhalení leká,

mé tělo před markýzem smeká.

Já prosím o jednu tvoji radu,

ty jsi ten, kdo mečem trestáš lháře,

nechtěl bych doplnit tvou šedou duší řadu

a podívat se do tvé moudré soví tváře.

Pohlédni do mé soví tváře,

ta otáčí se podle tvého hříchu,

pak přijde nepopsaná záře,

snad nehostíš si ve svém srdci pýchu?

Kdo by se neměl ohlížet,

já denně páchám hříchy,

do duše jsem chtěl nahlížet

a jen z lákavé pýchy.

Pýcha je tvé věčné lidské odsouzení,

krví si prorazila do tvého srdce cestu,

já neznám lék, který vede k vyléčení,

jen zbarvím svůj meč tvou krví 
a odvedu tě k zatracení.

Můj drahý pane ulev mému utrpení,

na které jak pravíš léku není,

odveď mě potupně z ošálení,

a dovol mé duši dojít k osvícení.

Jsi pro mě marný jako lidstvo samo,

svou pýchou a též slabostí,

kdybys poznal co jsou lidské hrdosti,

věděl bys že se propadáš do propasti.

Slabost je pro mě jako poklad v moři,

jenž v hloubi písku leží zasypán,

já se jen svému strachu kořím,

proto chci pane být svou pýchou znám.

A to jsi muž, poutníku můj slabý?

vždyť svět má v sobě tolik krás

a stane se tehdy dokonalý,

když bude slyšet i tvůj hlas.

Slavík mi daroval svůj zlatý dar hlasu,

já, mocný pane, naleznu v něm krásu,

postavím se pýše a strachu,

zlému rádci a životnímu krachu.

Tak vidíš meči, že jsi si krev vzal

a navedl jsi muže k učenosti,

před strachem a pýchou udělal jsi val

a přivedl jej k lidské poslušnosti.