V půlnoci se kolem mě zvony točí,
po Praze putuji jak svatý poutník
duší,
ženu se věkem a sám sobě jsem kočí,
prázdnota duše málo co tuší.
Po mostě jdu s duší buřiče,
jsem ten, kdo slzy v řece smáčí,
není nic stálého na světě,
kam jen mé srdce stále kráčí?
V záchvěvu větru na hřbitově času,
zde nechávám tok svých myšlenek,
ponechávám tam i věčnou její krásu,
kdo první na můj hrob dá květin
pletenek?
Na náhrobku je zlatým písmem psáno,
zde leží básník, který neznal spánek,
nepoznal noc a už vůbec ráno,
neklidné srdce není požehnáno.
Kam tedy jde srdce buřiče?
snad lákáno tím zvláštním mámením,
jenž nemá žádné hranice
a co nazývá se uměním,
lákáno jest do sféry vyšší,
která svým světlem žal jeho tiší.
Žádné komentáře:
Okomentovat